Proč se černoši v USA bouří? A co vlastně chtějí?

Druhá otázka je vlastně důležitější než první. Důvod či záminka k nepokojům se najde vždy celkem snadno, ale najít hlubší myšlenku, nebo konkrétní cíl, ke kterému nepokoje směřují, v tom nemají často jasno ani samotní aktéři.

Hned na začátku je zapotřebí uvést jednu důležitou věc - pro Evropana bude vždy obtížné objektivně hodnotit dění v USA, obzvláště v těchto citlivých otázkách. Vývoj dějin USA, jejich relativní krátkost a s tím spojená "zahuštěnost", odlišný vývoj politického myšlení a zejména dvě historické události, které dodnes poznamenávají americkou společnost - vyhlazování domorodého obyvatelstva a otroctví - nemůžeme nikdy zcela pochopit evropským pohledem. To pochopitelně platí nejen o tomto článku, ale univerzálně, a s tímto vědomím a respektem se snažím k problematice přistupovat.

Jako zcela zřejmým a obecně přijímaným, byť zároveň velice vágním, důvodem napětí mezi většinovým bělošským a menšinovým černošským obyvatelstvem je - podle úhlu pohledu - neochota černochů se do většinové společnosti integrovat a přijmout její obecná pravidla (z pohledu bělošské většiny), respektive neochota černochy do této společnosti přijmout a respektovat je jako rovnoprávné (z pohledu černošské populace). Zatímco však ze strany většinové společnosti jsou tu od druhé poloviny 20. století hmatatelné důkazy o "podané ruce" - miliardy amerických dolarů na programy, granty, podmínky ve školství a u zaměstnavatelů, kvóty, komise, spolky atd. - ze strany druhé je odezva velice vágní či marginální, a samotný posun v celé problematice, který je taktéž velice dílčí, je jeho odrazem.

Základním předpokladem k úspěšné integraci kterékoli menšiny do jakékoli společnosti je její vzdělávání, přinejmenším těch generací, které v této společnosti žijí odmala nebo se v ní narodily. Pojďme se podívat na několik dat k dokreslení situace (odkazy na použité materiály jsou na konci článku):

1. V roce 2016, podíl dětí, žijících v rodinách, kde jsou rodiče sezdáni, byl 84% u asiatů, 73% u bělochů, ale pouze 33% u černochů, nejméně ze všech minoritních skupin
2. Ve stejném roce, podíl dětí v rodinách žijících pod hranicí chudoby byl 31% u černochů, oproti 10% u bělochů
3. V letech 2013-2014, podíl dětí ve veřejných školách, kteří dostali alespoň jednou trest dočasného vyloučení ze školy (out-of-school suspension), byl 13.7% u černošských dětí, 3,4% u bělošských dětí
4. V roce 2016 byl podíl studentů hlásících se na vyšší vzdělaní (college) 58% u asiatů, 42% u bělochů a 36% u černochů
5. Podíl studentů v roce 2015 v rámci testování připravenosti k univerzitnímu studiu po střední škole (ACT test), kteří dosáhli požadované úrovně (srovnání černoši/všichni studenti) - angličtina 34% / 64%; čtení 19% / 46%; matematika 12% / 38%; přírodní vědy 6% / 28%; suma všech předmětů 6% / 28%
6. Podíl osob, kteří nejsou ani studenty, ani nejsou zaměstnáni, byl v roce 2017 u černochů ve věkové skupině 18-19 let 16%, ve věkové skupině 20-24 let již 19%. Z tohoto počtu byla téměř polovina (47%) bez středoškolského vzdělání.

Z těchto a mnoha dalších dat si můžeme udělat přibližný obrázek toho, že problém integrace černošského obyvatelstva do většinové společnosti vychází z jeho zázemí a nedostatečného vzdělání. Přitom zde neobstojí tradiční fráze o nedostatku míst pro černošské studenty či zaměstnance, o jejich podceňování a házení jim klacků pod nohy. V USA mají již několik desetiletí zcela stejné možnosti, jako kterákoli jiná menšina. Proč nemá asijská menšina sebemenší problém se integrovat a svými výsledky často nad většinovou bělošskou populací vyčnívají? Jen díky svému přístupu, disciplíně a odpovědnosti. Zajímavé je také srovnání s menšinovou populací původních indiánských obyvatel. Ti mají přinejmenším stejný důvod k nevraživosti vůči většinové bělošské populaci, v mnoha statistických ukazatelích jsou často na posledních místech i za černošským obyvatelstvem, ale nevidíte je podpalovat automobily nebo rabovat obchody.

V dané souvislosti se často zmiňují výzkumy kognitivních schopností menšin. Podle mnoha studií, měřících IQ skupin lidí podle rasy, dosahují nejlepších výsledků asiaté, poté běloši, a nejhorších černoši. Důležité je ale zmínit, že nepanuje shoda, zda mají tyto výsledky základ genetický, enviromentální (vliv vnějšího prostředí), případně jaký je poměr mezi nimi. Při testování IQ černošských dětí, které byly adoptovány bělošskými rodinami, bylo zjištěno, že tyto děti dosahují nadprůměrných výsledků oproti svým vrstevníkům z černošského prostředí. Většina vědců, zabývajících se touto problematikou, poukazuje na značný vliv prostředí, ze kterého lidé pocházejí - zázemí, rodina, blízké společenství, kultura atd. Pochopitelně se nejedná o sumu zcela stejných jedinců se stejným IQ, ale pokaždé jde o širokou škálu rozdělenou podle Gaussovy křivky, s většinovým středem a oběma extrémy.

Pokud jako vyvrcholení vzdělávání považujeme vědu a výzkum, podívejme na statistiku na základě Nobelových cen. V oblastech Nobelových cen za fyziku, chemii nebo fyziologii a lékařství, které stále zachovávají jistou politickou neutralitu a jsou odrazem skutečných vědeckých kvalit, bychom černošského laureáta hledali marně. Pomineme-li laureáty, kteří byli potomky evropských imigrantů, zejména do JAR (M. Theire, A. M. Cormack, A. Klug, C. Cohen-Tannoudji, S. Brenner), a strávili zde většinou jen své dětství a mládí, dal nám černý kontinent pouze jediného laureáta Nobelovy ceny za chemii, který byl však z Egypta arabského původu (A. Zewail). V případě Nobelovy ceny ze literaturu, která je však již více politicky motivována a o jejíchž kandidátech se často vedou spory, jsou černošští laureáti tři - W. Soyinka (Nigérie), D. Walcott (Sv. Lucie) a T. Morrisonová (USA). O Nobelových cenách míru se zmiňovat nebudu, jejich hodnota se v současné době limitně blíží nule. Poučná je Nobelova pamětní cena za ekonomii, kterou v roce 1979 obdržel W. A. Lewis. Tento rodák ze Svaté Lucie (je zajímavé, že tento maličký ostrov v Karibském moři dal světu dva laureáty) je důkazem toho, že ani v dobách po druhé světové válce, kdy nebyla rovnoprávnost černochů ve světě samozřejmostí, bylo možné se i s tmavou barvou kůže vypracovat z chudých poměrů mezi uznávanou elitu ekonomických myslitelů. Jen místo nářků, nadávek a násilí musela nastoupit píle, disciplína a touha něco dokázat.

Když jsme se již dotkli afrického kontinentu, pojďme se na něj podívat blíže. Od padesátých do sedmdesátých let 20. století zde probíhalo předávání moci koloniálních vlády zpět do rukou původních obyvatel. Nikdo nezpochybňuje, že koloniální éra byla pro většinu afrických států temným obdobím, spojeným s rabováním přírodního bohatství, potlačováním lidských práv a často i zabíjením či zotročováním původního obyvatelstva. Zároveň byly ale prováděny investice do infrastruktur, místních samospráv, industrializace, školství apod. A všechny tyto investice africkým státům po znovunabytí samostatnosti zůstaly. Stačilo je jen využít a pokračovat v rozvoji a mezinárodní spolupráci. A jaká je situace po 50 letech? S výjimkou severních států, které žijí z turistického ruchu ze západních zemí (a tedy z jejich peněz), a s výjimkou JAR, jejíž historie bylo trochu odlišná, se většina států utápí v chudobě, hladomoru, zdravotních humanitárních krizích, politicko-vojenských převratech a válkách. Jak veliký je rozdíl při srovnání například s Izraelem, který za podobně dlouhou dobu musel svůj stát vybudovat doslova na zelené (nebo spíše pouštní) louce, bez mezinárodní spolupráce a v obklopení nepřátel. Jako kdyby tyto africké státy nebyly schopné nic tvořit, ale jen ničit, a v tomto ničení definovat svou existenci. A zatímco natahují obě ruce k mezinárodní pomoci ze Západu, na druhou stranu západní státy napadají a obviňují je, že to ony jsou příčinou jejich strádání. Jaká paralela s děním v USA, že?

Co tedy bouřící se černoši vlastně chtějí? Nejspíše to samé, co například Palestinci nebo čeští Romové. To že se o ně někdo jiný postará, že dostanou vše potřebné bez jakéhokoli přičinění a že zároveň bude společnost automaticky přijímat jejich pohled na svět a jejich pravidla. Bohužel, takto to na světě nefunguje. V každém partnerství, které má být dlouhodobě funkční, musí obecně uznávaná pravidla, kompromisy, přizpůsobivost a konstruktivní dialog. A nenechme se mýlit - mezi černochy, Palestinci i Romy jsou jedinci nebo skupiny, kteří si to vše uvědomují a snaží se jít tou správnou cestou - cestou vzdělávání, sebezdokonalování a otevřeného, pozitivního přístupu. A právě ti se musejí stát příkladem pro ostatní a přemostěním mezi menšinovou skupinou a většinovou společností. Pokud však bude většinová společnost, případně její vláda, naslouchat jen běsnícímu davu, nepodaří se jí nikdy uhasit epicentrum požáru, ale bude vždy jen udusávat spáleniště.

Odkazy k uvedeným statistikám:

https://cdn.uncf.org/wp-content/uploads/PDFs/6201-CCCR-African-American-2015.pdf?_ga=2.212045527.296335919.1597146022-2103021332.1597146022

https://nces.ed.gov/pubs2019/2019038.pdf

https://www1.udel.edu/educ/gottfredson/30years/Rushton-Jensen30years.pdf

https://psycnet.apa.org/record/1977-07996-001