Pandemie není černobílá, její řešení je komplexní a bolestivé

Je tu s námi už celý rok, život nám otočila vzhůru nohama a brzké řešení je v nedohlednu. Jak je možné, že si česká vláda s nemocí Covid-19 stále neví rady? Může za to vláda sama, může za to samotná společnost, nebo někdo jiný?

    Pojďme si nejdříve zkusit říci, proč je covid tak zákeřný. A nemyslím teď z lékařského hlediska, ale spíše důvod, proč má společnost takový problém s ním bojovat. Na jaře byla většinová společnost ochotná se semknout, vydržet poměrně tvrdá opatření, navzájem si solidárně pomáhat. Po 12 měsících zkušeností s nemocí je vše jinak, lidé jsou unavení, nervózní, naštvaní, zklamaní. U každého převládají jinak namíchané emoce, ale celkový obraz je jasný - společnost má všech opatření dost. Důvodů je víc a jejich provázanost je poměrně komplexní.

   Největším problémem covidu je to, že jeho průběh i důsledky jsou z celospolečenského pohledu latentní, to znamená, že lidé průběh ani důsledky nemoci vesměs nevidí. Potvrzených případů je v současné době cca 1,1 milionu, číslo ale může být zkresleno opakovanou nákazou u stejného člověka, chybami technickými nebo administrativními. O přesných datech se ostatně průběžně pochybuje po celou dobu pandemie. I tak by ale bylo nakažených "pouhých" 10 % obyvatel, zbylých 90 % by s nemocí nemělo přímou zkušenost. Většina nakažených má navíc lehký průběh, a proto ani po nákaze necítí bezprostřední ohrožení pandemií. V rámci úmrtí se pak jedná o necelých 0,2 %, takže zkušenost s fatálním důsledkem nemoci má jen mizivá část společnosti z okruhu blízkých osob. Pro drtivou většinu lidí je nemoc jen souhrnem statistických čísel, které vidí ve večerních zprávách. Lehce nemocní jsou doma, těžce nemocní jsou v nemocnicích bez přístupu veřejnosti. Lidé nevidí nemocné a umírající na ulici nebo v obchodě, a proto je pro ně tato nemoc hůře vnímatelná a pochopitelná. Navíc máme už značně posunutý práh při vyhodnocování statistických čísel. V současné době umírá v souvislostí s covidem přes 100 osob denně. Teď si představte, že nějaký den u nás spadne letadlo s více jak 100 osobami na palubě. Byla by to národní tragédie. Pak by další den spadlo další, a den poté znovu. Každý den by spadlo letadlo s více jak 100 lidmi na palubě. Pokud by vláda okamžitě rázně nezareagovala a během několika málo dní nezabránila dalším haváriím, byla by její pozice zcela neudržitelná a reakce společnosti fatální. Průběh a důsledky pandemie covidu jsou ale pro většinu společnosti příliš skryté a abstraktní, než aby se jich bála. A toto otupělé vnímání pak nevytváří na vládu žádný bezprostřední tlak.

      S tím pochopitelně souvisí ekonomické a sociální dopady vládních opatření, které na tuto většinovou společnost dopadají. Běžného člověka, který nemá s těžkým průběhem nemoci zkušenost, mnohem více zajímá jeho krácený příjem, ztráta zaměstnání, hrozba krachu při podnikání nebo absence školní docházky. Ztráta možnosti kulturního a sportovního vyžití se může zdát na první pohled marginální, ale rozhodně dlouhodobě neprospívá duševní pohodě a zejména u dětí se můžeme jen dohadovat, jaké následky to bude mít pro budoucí generaci.

   Dalším faktorem je názorová roztříštěnost odborné veřejnosti a snaha jednotlivých odborníků prezentovat svůj vlastní názor pouze ze svého úhlu pohledu. Odborníci, většinou z lékařského prostředí, předkládají svůj osobní pohled pouze podle své úzké specializace bez zahrnutí dalších aspektů, jako jsou ekonomické a sociální dopady. A i v rámci uzkých specializací, jako je epidemiologie, je názorová paleta tak pestrá, že si z ní člověk žádný jasný závěr udělat nemůže. Hrozně tu chybí centrální, apolitický, uznávaný panel odborníků ze všech oblastí, který by dával jasná a srozumitelná pravidla pro boj s pandemií. Centrální krizový štáb v rámci bezpečnostní rady státu zde zcela selhává, názory NERVu a dalších spontánně utvořených seskupení odborníků, kteří se rohodli převzít iniciativu, jsou vládou přehlíženy a ignorovány.

    Tím se dostáváme k roli a výsledkům vlády. Věřím, že vyjma malého procenta nezlomných obdivovatelů pana Babiše a jeho hnutí ANO už v české společnosti není nikdo, kdo by pochyboval o tom, že vláda při boji s pandemií selhala na celé čáře. Pokud tedy kdy měla touhu a snahu v tomto boji uspět. Veškeré výhody dobré startovní pozice, kterou jsme měli po jarních opatřeních, vláda promarnila. Stovky miliard korun ze schodku loňského a letošního státního rozpočtu nejsou nikde vidět, kompenzace jsou neefektivní a pomalé, očkování bude tímto tempem trvat několik let. Po dvanácti měsících nedokáže vláda nic jiného, než upravovat dilčí opatření, která ale ve výsledku mají na pandemii jen marginální vliv. Zákazy nočního vycházení, zavřené maloobchody ani povinný dvoumetrový distanc ve venkovních prostorách nemají na průběh pandemie velký dopad. Podle studií jsou hlavními místy přenosu nemoci domov (30 - 40 %), práce (10 - 20 %), škola (10 - 20 %), volný čas (15 - 20 %). Například na MHD připadá méně jak 5 %. Volný čas a školu vláda opatřeními zcela eliminovala, ale na domov a zaměstnání zcela rezignovala, přestože ji k tomu opozice i soukromé subjekty neustále vyzývají. Testování ve firmách se dlouze a bolestivě rodí teprve v posledních dnech. Testování a trasování, která jako jediná ze všech opatření mají schopnost snížit přenos nemoci v domácnostech (jelikož jakákoliv opatření směřující k regulaci kontaktů domácností jsou plošně lidmi ignorována, jsou nekontrolovatelná a nevymahatelná), jsou zcela nedostačující a zdá se, že v očích vlády jsou odsunuta jako nevýznamná na vedlejší kolej. Pokud by se vláda od začátku zaměřila na domácnosti a firmy jako primární zdroje nákazy, nemusela by maloobchody řešit vůbec a školy by dnes v určitých režimech mohly fungovat na všech úrovních.

    Největším selháním vlády je potom komunikace, a to jak vnitřní mezi jednotlivými ministry nebo politickými stranami, tak vnější směrem k občanům. Chaos, utajování, odmítání zodpovědnosti, nenaslouchání odborných názorů, ignorace opozice, vzájemné napadání přes média, neschopnost jasně vysvětlit účel přijatých opatření. K tomu si přidejte papalášství těch, kteří by měli nejvíce jít příkladem. Totální selhání komunikace dnešní vlády nemusí být jedinou ani hlavní příčinou toho, v jaké situaci nyní jsme, ale jako pomyslná neviditelná ruka naši společnost do tohoto bodu dovedla. Covid a zejména jeho další mutace by svůj díl škody napáchaly bez ohledu na jakákoliv opatření, ale naše možnosti (zejména testování a očkování) a sociálně-ekonomická situace mohli být někde úplně jinde.

   Obrovským zklamáním, možná v celkovém kontextu trochu přehlíženým, je působení prezidenta republiky, Člověk, který ze své pozice může a měl by mít zásadní vliv na společnost, její soudržnost a její vnímání nastavených opatření, si během pandemie sáhl na pomyslné dno a dost možná i kousek pod něj. Sledováním svých vlastních cílů a demonstrací moci pan Zeman zcela zdiskreditoval tuto funkci a pouze dopomáhá k polarizaci společnosti a k posilování její nedůvěry v současný politický systém. Za mě osobně se pan Zeman zapsal do histori jako nejhorší prezident této země od jejího vzniku v roce 1918.

    Situace je taková, jaká je, a minulost už nezměníme, ale co můžeme dělat dál? Naše situace připomíná kosmonauta, blížícího se k černé díře. Čím déle kosmonaut vyčkává a přibližuje se k černé díře, dím více energie musí následně vyvinout k tomu, aby se z nebezpečí dostal. Stejně tak my jen dalším vyčkáváním, vymýšlením neefektivních opatření a minimální flexibilitou budeme platit vyšší cenu za zvládnutí pandemie. Pokud se kosmonaut dostane za horizont události černé díry, bude to mít pro jeho život fatální důsledky, které už nedokáže odvrátit. Stejně tak i my se můžeme dostat do bodu, který bude pro naši zemi fatální. Kolaps může navíc nastat na dvou frontách, jak v oblasti zdravotnické, tak v oblasti ekonomické. A stejně jako kosmonaut nedokáže přesně určit, v jakém okamžiku překročil horizont události, nedokážeme ani my přesně říct, kdy ještě dokážeme pandemii zvládnout s přijatelnými ztrátami, a kdy už ztráty na životech ovlivní většinovou společnost a ekonomické výdaje budou přesahovat možnosti naší země. Proto je nezbytné situaci řešit radikálně co nejdříve.

    Zajímavý názor na řešení situace má BISOP - Centrum pro modelování biologických a společenských procesů, pod který se podepsala řada odborníků nejen ze zdravotnických oborů. Vzhledem k současné situaci vidí řešení jen ve dvou variantách - udržovat současná opatření a směřovat k promoření společnosti kvůli dosažení kolektivní imunity nebo marginalizaci viru. Volné či řízené promoření společnosti si už několik států vyzkoušelo a nedopadlo to dobře, drtivý dopad na zdravotnický systém je dříve nebo později nevyhnutelný. Vedle masivních ekonomických dopadů tak přichází i vysoká úmrtnost, a garance kolektivní imunity stejně nebyla potvrzena. Zbývá tedy marginalizace viru, tedy radikální snížení množství viru ve společnosti. Toho lze dosáhnout tvrdým lockdownem, po kterém však nenásleduje uvolnění jako v loňském roce, ale udržování opatření tak, aby opětovně nedocházelo k navyšování případů. K tomu se však musí přidat dvě zásadní věci, ve kterých současná vláda také hrubě selhává - dostatečná a motivující kompenzační opatření (jak pro firmy, tak pro lidi v karanténě), a maximální podpora co nejrychlejšího proočkování společnosti. Dopad na státní rozpočet bude i zde obrovský.

    Je téměř jisté, že současná vláda nemá schopnosti ani podporu společnosti, aby současnou krizi sama zvládla. Řešením by byla přechodná vláda odborníků se širokou podporou poslanecké sněmovny, k tomu však premiér Babiš nepřistoupí. Nezajímá ho nic, z čeho nemá vlastní prospěch nebo v čem by nemohl demonstrovat svou mocenskou převahu. SItuaci krásně popisuje po svém odchodu z ANO pan Ivan Pilný, který jistě už nemá potřebu sbírat politické body. Čeká nás tedy dlouhé období politických tahanic mezi vládou (rozumějte premiérem Babišem) a opozicí, případně dalšími hráči, jako jsou hejtmani nebo hygienické stanice. S blížícími se podzimními volbami můžeme očekávat více a více politiky a méně a méně rozumu. 

   Vyhlídky nejsou dobré, světlo na konci tunelo nikdo nevidí a dopady pandemie (zdravotní i ekonomické) budeme pociťovat ještě velmi dlouho. Jednoduchý recept neexistuje, a jakékoliv řešení bude více či méně bolestivé, proněkoho méně, pro někoho fatálně. Jedinou jiskrou naděje se zdají být právě podzimní volby, které nás alespoň mohou zbavit marastu současné vlády. Přejme si, ať nová vláda má více rozumu, odvahy a zejména skutečné snahy situaci řešit.

Odkazy použité v článku:

https://onemocneni-aktualne.mzcr.cz/covid-19

https://www.bisop.eu/otazka-otazek-existuje-stale-nadeje-na-ucinne-a-relativne-rychle-reseni/

https://journals.plos.org/plosmedicine/article?id=10.1371/journal.pmed.0050074

https://www.novinky.cz/domaci/clanek/pilny-o-rozchodu-s-babisem-ano-nechce-pomahat-lidem-byl-jsem-naivni-40351468