Co můžeme vyčíst ze slovenských voleb

Třebaže jeho budoucnost je nyní ve hvězdách, jedno je jisté - Slovensko dalo nový impuls a směr své politické reprezentaci. Jaká paralela se může objevit při následujících volbách v České republice? Můžeme jít stejnou cestou?

Ve světle současného virového běsnění trochu zapadlo téma slovenských voleb. Parlamentní volby na Slovensku ukázaly, co je potřeba k zásadní změně v politice a jejím reprezentantům v (téměř) kterékoli demokratické zemi. Třemi styčnými body jsou impuls, vůdčí osobnost a vize.

1. Impulsem musí být zásadní přešlapy vládnoucí garnitury. Nemusíte mít dobrou vládu, vlastně ji můžete označit jako poměrně špatnou, ale bez velkých politických nebo hospodářských chyb, které jsou zřejmé i širším masám obyvatelstva, které se jinak o politiku příliš nezajímají, mají voliči spíše tendenci ke konzervativnímu způsobu volení, na základě zvyku, viditelnosti stran v médiích nebo populistických předvolebních slibů. Tyto chyby byly slovenským voličům předkládány v posledních dvou letech takřka na zlatém podnosu, ale i poté jsme viděli, že strana SMER-SD získala ve volbách bez mála pětinu hlasů. Z toho je patrné, jak hluboko je konzervatizmus ve voličích zakořeněný. Je pravdou, že bez Petera Pellegriniho a jeho snahy o svěží obraz strany by výsledky byly mnohem horší. 
2. Chyby se mohou kupit, ale bez nabídnuté alternativy změna přichází jen těžko. Proto je nutná vůdčí osobnost, leader, který lidem chyby vlády ukáže a dokáže je přesvědčit ke změně. Politická zkušenost a vyzrálost zde není na pořadu dne, důležitá je osobnost a charisma. Naopak, lidé dají spíše přednost člověku, který není ovlivněn "starým režimem", někomu, kdo jim rozumí a je jedním z nich. Právě tady se ukázala síla Igora Matoviče a Achillova pata Petera Pellegriniho.
3. Ruku v ruce se silným lídrem. který dokáže strhnout voliče a případně sjednotit opoziční strany, jde i vize do budoucna. Nestačí jen ukazovat na chyby a strefovat se do protivníků, ale je potřeba také nabídnout vlastní program řešení problémů a změn, který voliče osloví a povede ke zlepšení poměrů v zemi. Občas bývá těžké vybalancovat tento program mezi realističností a populismem. Bez realističnosti vám nebudou lidé věřit, bez populismu lidi nestrhnete.

Jaká je tedy paralela v České republice? Přijmeme-li premisu, že hnutí ANO = Andrej Babiš, můžeme potom říci, že přes všechny snahy o svůj pozitivní obraz se i on dopouští vážných chyb, někdy vynucených politickou situací, někdy čistě subjektivních. Problém dotací pro Agrofert a kauzy s tím spojené bude pan premiér pravděpodobně schopen odsouvat a protahovat do nekonečna bez viditelného, konečného rozuzlení, ale tato věc již rezonuje v celé společnosti dostatečně hlasitě. Velice problematická je jeho závislost na hlasech KSČM a faktické podpora podílu komunistů na moci. Na to je pochopitelně český národ velice citlivý. Viditelné jsou přešlapy v daňové oblasti (navzdory slibům nezvyšovat daně), nezvládnutá EET a další kroky. Impulsů bychom měli dost, vybrat si může každý, kdo má oči a uši.

Ale problém nastává v dalších dvou bodech. Pokud bychom chtěli hnutí ANO odstavit od moci, koho jiného k moci přivést? Všechny strany, jak vládní spojenci, tak opozice, se zmítají v křečích nad svými vlastními problémy, a jakákoli vůdčí osobnost, která by byla schopná se premiéru Babišovi postavit, naprosto chybí. Piráti svou nejednotností, nezkušeností a levicovějším zaměřením jsou stále stranou spíše rebelských hlasů na truc všem ostatním. ODS, která by snad mohla být nejlepším kandidátem, stále hledá svou novou, moderní tvář, ale bojí se postavit čistě pravicový program a pouze recykluje osobnosti z vlád minulých. ČSSD se ani o žádnou revitalizaci nepokouší a jen čeká ve stínu ANO na blížící se katastrofu v parlamentních volbách. KDU-ČSL, která se po velkém nádechu za předsednictví Pavla Bělobrádka následně zcela nesmyslně zdiskreditovala vládou s ANO a ČSSD, nenachází v poslední době ani silného předsedu, ani jasný politický směr. SPD jako populisticko-extremistická strana bude stále balancovat na hraně volitelnosti na základě počtu zoufalých voličů, kteří nevědí, komu jinému hlas vhodit. Trikolora kombinuje zajímavé myšlenky a návrhy s přílišným tlačením na populistickou strunu v některých bodech svého programu a vyjádřeních, jako by si neuvědomovala, že méně je někdy více. TOP 09 se volbou levicově orientované předsedkyně Pekarové Adamové odsoudila do propadliště dějin, a stejně jako u STAN bude jejich jedinou (byť pouze teoretickou) nadějí společná kandidatura s jinou či více stranami.

Ještě horší je celkový pohled na opozici. Jejich jediným současným programem jsou útoky na vládní rozhodnutí, případně na osobu premiéra. Ale kde je nějaká společná řeč? Snaha o spolupráci, vytvoření styčných bodů? Kde je alternativa k současnému vedení státu? Nejen že to nevíme my, ale s největší pravděpodobností to neví ani většina stran. A až těsně před volbami možná vedle tématu Antibabiš opráší pár osvědčených populárních témat. Problémem zůstane, že tato témata jsou již obsazena, a pokud se brzy na obzoru neobjeví vůdčí osobnost s  vizí, čeká nás nejspíše další čtyřletka ANO, pouze s obměnou koaličních partnerů. Protože o korýtka tu jde až na prvním místě...