Předem chci říci, že se v tomto článku nehodlám nijak vyjadřovat, natož obhajovat politiku současné ani jakékoliv předchozí vlády. Taktéž nechci dopředu vyslovovat ortel nad dotyčnou ženou, třebaže článek bude založen na předpokladu její viny. Budu však vycházet i z jiných, minulých případů, kdy matka (nebo obecně jakákoliv osoba) zabila dítě.
Snad každý z nás - i když to mnozí nedávají najevo - by souhlasil s tím, že ochrana života a zdraví dítěte jsou ve společnosti na jednom z nejvyšších míst. Pro mě osobně je to zcela prioritní záležitost, a to hned z několika důvodů. Základním pilířem je fakt, že děti představují naši budoucnost. Jsou to ony, kdo po nás převezmou otěže života, společenského vývoje a dalšího pokroku. Jsou jakousi prázdnou, čistou a neposkvrněnou nádobou, kam vkládáme naše zkušenosti a znalosti, abychom je připravili na jejich budoucí poslání. Každé dítě, bez ohledu na národnost či rasu, finanční nebo rodinné zázemí, může vyrůst ve spořádaného člověka, který posune lidské poznání zase o kousek dále. Je to nepopsaná stránka papíru, ke které přistupujeme bez předsudků, obav nebo pohrdání.
S tímto důvodem souvisí i respekt k životu samotému. Přijde mi, že v mnohých případech lidé jaksi snižují váhu dětského života před životem dospělého člověka. Kolikrát jsme již byli svědky události, kdy jeden z rodičů zabil své dítě proto, aby se pomstil tomu druhému. Dítě zde bylo degradováno na pouhý nástroj, kterým dospělý manipuluje dle svého uvážení. Naopak dospělý člověk se zde pasuje do role boha, stvořitele, který má nad svým dílem neomezenou moc a může s ním nakládat podle svého.
Dalším důvodem je bezbrannost dítěte. Asi si všichni dokážeme představit, že dítě se nemůže vnějším útokům samo bránit, nebo jen velice omezeně, ale jen člověk, který sám vychovává dítě, může dohlédnout hloubky této skutečnosti. Teprve v okamžiku, kdy se k vám dítě běží schovat před svým strachem, kdy ve vás cítí tu skálu, pevný ostrov v rozbouřeném moři neznámého světa, si uvědomíte tu obrovskou důvěru, kterou ve vás má, a zároveň stejně velkou míru odpovědnosti, která je s touto důvěrou pevně spjata.
Po všech těchto úvahách je pro mě zcela nemožné najít jediný, dostatečně silný argument, nad kterým bych byl schopen alespoň polemizovat, který by opravňoval matku zabít své dítě. Přes všechny situace, které mohou v jejím životě nastat, ať už se dná o finanční potíže, odloučení od rodiny, zdravotní problémy nebo laktační psychózu, nemá matka právo sahat na život dítěte. Její povinností je udělat vše pro to, aby naopak tento život zachovala a poskytla mu co nejlepší podmínky pro něj. Argument, že nechce, aby její dítě vyrůstalo do takového světa, je stějně zavrženíhodný, jako skutek samotný. Z dítěte může vyrůst feťák, stejně jako se může stát budoucím prezidentem. Ale bude to jeho osud, jeho volba, a žádný člověk, ani jeho matka, nemá právo mu tuto možnost vzít. Rodičem, tím pravým rodičem, se nestane tak, že dáte život dítěti, ale stáváte se jím postupně v průběhu jeho života, kdy mu na jeho cestě jste tím nejdůležitějším, co na světě má.
Často slýchám, že dnešní svět je horší než dříve. Že je více vražd, že páchájí skutky, které se dříve neděly - několikaleté znásilňování mezi členy rodiny, vraždící útoky ve školách, teroristické útoky a podobně. Není to pravda. Svět ani lidé nejsou horší ani lepší, jsou stále stejní. Jen na ně díky moderní době, informacím a médiím, nahlížíme jinak a vidíme je častěji. To ale postupně otupuje naši schopnost dohlížet hloubky těchto tragédií. Už se ani nepozastavíme nad tím, kolik lidí dnes zemřelo na následky válek ve světě, jsou to pro nás jen statistická čísla, na která po vypnutí zpráv zapomeneme. Potom ale také tyto problémy bagatelizujeme a vinu přenášíme z nás samých na ostatní. Třeba z matky na naší vládu.
Nenechávejme prostor pro ospravedlňování takovýchto skutků. Braňme to nejcennější, co na tomto světě máme - naše děti.